,,Ty jo, svatební fotograf má fakt tu nejlepší práci na světě!" 
 

Přesně s těmito slovy a rozzářeným výrazem jsem přišla domů po mé první odfocené svatbě. A pak druhé. A páté, jedenácté, ... A pevně věřím, že si tenhle názor ponechám i s každou další svatbou. Nejen, že si člověk užívá zachycovat ty krásné okamžiky plné lásky a radosti v den D (tedy S... :), ale následně si je připomíná znovu i při zpracování fotek. No a tou nejlepší částí je potom samotné předání těchto vzpomínek lidem, kteří se mají rádi, a kteří si tak tento výjimečný den mohou připomínat znovu a znovu. Protože Vaše spokojenost je pro mě tou největší odměnou a motivací se neustále posouvat a zlepšovat.

​

​

Kde to začalo? 

Třeba tam, že fotit svatby jsem nikdy nechtěla... :) Držela jsem se bezpečného a oblíbeného focení psů, portrétů, reportáží a hlavně koncertní fotografie. Představa obrovské zodpovědnosti a stresu mě neustále odrazovala. Postupem času mě ale nějaký malý červíček uvnitř nahlodal a já si řekla, že to zkusím. Vždyť foťák ovládám, s reportážní fotkou zkušenosti mám, tak proč do toho nejít. A jediné, co k tomu zpětně můžu říct je, že si sypu popel na hlavu, proč jsem se k tomu neodhodlala dřív.

​

​

Nebudu lhát, když zde uvedu, že se focení věnuji již od útlého dětství.

První svatbu jsem totiž fotila již ve svých 7 letech, kdy mi rodiče dali do ruky rodinný foťák na kinofilm s vidinou toho, že zabijí dvě mouchy jednou ranou - zbaví se otravného prcka a sami si svatbu kamarádů užijí bez starostí navíc. A tak jsem se do toho pustila - pobíhala jsem všude možně i nemožně, nastavovala si lidi na skupinové fotky, fotila nevěstu s ženichem... No a pak jsme dali fotky vyvolat.. K překvapení všech přišly místo fotografií jen černé obdélníčky, protože jsem z foťáku zapomněla sundat krytku... :)
Nyní můžu svatosvatě přísahat, že se mi tohle už nestane a tak se nemusíte bát svěřit mi dokumentaci Vašeho velkého dne.